Někdy se ví...
29. listopadu 2019 v 0:28 | VílaKomentáře
[1]: Nene, myslím že kdo mě čte častěji, tak si asi všiml, že otce nemám. Kdybych chtěla napsat kdo to byl, tak to sem napíšu. Ale chtěla bych si to nechat pro sebe. Ti, kteří mě znají, tak asi stejně ví. Vlastně na tom přeci vůbec nesejde jestli to byl táta, máma, teta, strýc, babička, dědeček, přítel nebo kamarádka. Vždycky je to stejná rána.
[2]: Máš mé pochopení. Díky za vysvětlení. :)
Cítím s Tebou 💋 Moc hezky si to napsala...
Moc pěkně a citlivě napsané. Je nemožné vtěsnat vše důležité do pár slov a do pár obrázků. Ale duše má, aspoň věřím, tu výhodu, že ví i beze slov.
Moc mě mrzí Tvá ztráta :( Drž se! Také jsem u svého nejlepšího kamaráda věděla, že se brzy blíží konec.. Stejně ta strašná zpráva byla nečekaná. Ten den, kdy odešel, jsem byla u něj, ach.. Často před usnutím si nadávám, že jsem u něj nepočkala ještě chvíli, nemusel být sám.. Nicméně, sám není, nikdy nebyl, už přes 11 let ho denně nosím v srdci, v myšlenkách, dívám se místo něj na svět, píšu mu, vlastně, celý můj blog je věnovaný vzkazům pro něj. Nikdy neodešel. Je těžké žít bez lidí, kteří pro nás znamenali tak moc. Je těžké se usmát, nadechnout se, jít dál.. Drž se. Přeji Ti, aby ses netrápila tak dlouho, jako já :(
Když člověk věří, že se duše setkají, snáší tyhle ztráty líp.
To, co jste spolu prožili, ti nikdo nevezme...
To je mi líto, taky si někdy říkám kdybych tenkrát, měla jsem toto a tamto... Ne, udělala jsem co jsem dokázala, co šlo, prostě to tak muselo být...
Máš pravdu. Myslím, že dál jsme "ve spojení". I když je někdo na druhém břehu, myslíme, vzpomínáme, v duchu s ním i mluvíme... Jsou lidé, kteří chybí a dali nám neskutečně mnoho.
Z článku chápu, že se jedná o tatínka.